Ústavní soud ČR přichází se zásadním nálezem sp. zn. I.ÚS 847/22, týkajícím se úpravy péče o nezletilé ,  zejména střídavé péče o dítě. První senát Ústavního soudu v rámci tohoto nálezu vyslovil názor, že není – li to v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, nesmí obecné soudy při rozhodování o péči o dítě stavět do kolize právo rodiče na svobodnou volbu povolání s jeho právem na realizaci rodičovské odpovědnosti.  Soudy jsou povinny vzít v úvahu pracovní vytíženost rodičů a její specifika a tuto zohlednit ve snaze o nalezení kompromisního řešení i v případě, kdy se úprava rodičovské odpovědnosti může jevit s ohledem na pracovní vytížení rodičů jako komplikovaná.

V tomto konkrétním případě šlo o situaci, kdy stěžovatel a vedlejší účastnice řízení, tj. matka dítěte, ukončili své společné soužití tři měsíce po narození společné dcery. Příslušný okresní soud následně, v roce 2020, svěřil nezletilou dceru do péče matky, přičemž otci byl stanoven styk s dcerou v příslušných dnech v době od 14 do 18 hodin. S ohledem na to, že stěžovatel a matka dítěte bydleli ve stejném bytovém domě, podal stěžovatel v březnu 2021 návrh na úpravu styku s nezletilým dítětem, kdy žádal o střídavou péči. Vzhledem k tomu, že stěžovatel je jakožto příslušník Policie ČR poměrně pracovně vytížen, přiložil k samotnému návrhu rozpis směn do konce kalendářního roku, aby soud mohl jeho pracovní vytíženost při rozhodování zohlednit. Příslušný okresní soud však tento návrh zamítl s odůvodněním, že od vydání posledního rozhodnutí nedošlo k podstatné změně poměrů a stěžovatelovo zaměstnání navíc neumožňuje pravidelné střídání rodičů v péči o dítě. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, avšak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a proto se stěžovatel rozhodl podat ústavní stížnost.

V rámci stížnosti stěžovatel argumentoval tím, že v situaci, kdy soud odmítá zohlednit pravidelné rozvržení jeho práce, tj. směny opakující se v pravidelném šestitýdenním cyklu, při rozhodování o střídavé péči o jeho dceru, dochází k porušování jeho základních lidských práv, zejména práva na svobodnou volbu povolání zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rodičovských práv garantovaných čl. 32 odst. 4 Listiny.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Obecné soudy dle Ústavního soudu „nedostály své povinnosti srozumitelně a přesvědčivě odůvodnit své právní závěry o tom, že není v nejlepším zájmu nezletilé být ve střídavé péči obou rodičů, ani proč není možné úpravu styku stěžovatele s nezletilou přizpůsobit jeho specifické pracovní vytíženosti. Komplikovanost takové úpravy či vyšší časová náročnost její přípravy jako odůvodnění, proč nelze návrhům stěžovatele vyhovět, v tomto směru nepostačuje a nemůže být na překážku jejich vyhovění – obzvlášť, je-li zohlednění zaměstnaneckých potřeb rodičů podobných stěžovateli možné u jiných soudů, jak stěžovatel uvádí a jak je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti. Je-li v zájmu zachování práv plynoucích z čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod státu zapovězeno iracionálně zasahovat do narušeného výkonu svobodně zvoleného povolání stěžovatele, nezbývá než konstatovat, že obecné soudy v projednávané věci této povinnosti nedostály a zmíněný článek svými rozhodnutími porušily.“

Jedná se o další  přelomový judikát týkající se problematiky střídavé péče o dítě. Mezi další významné judikáty týkající se této problematiky lze zařadit např. nález Ústavního soudu se sp. zn. I. ÚS 3065/21 z 10.5.2022, kterým bylo stanoveno, že obecné soudy jsou povinny přesvědčivě prokazovat a hodnotit všechny jimi posuzované překážky střídavé péče.

Z vyslovených názorů Ústavního soudu je zřejmé, že pracovní vytíženost rodiče a její specifika nemohou být rodiči při rozhodování o střídavé péči na újmu.